Přidat odpověď
Hanko,
na tohle mám jedinou radu...nesoutěživé prostředí a tedy úplně jinou, než běžnou školu s jedničkama a nástěnkou jen pro ty nejlepší.
Jde to i v běžné škole, u nás je standard, že na nástěnce visí všechny obrázky, já třeba neznámkuju, a když, tak s patřičným komentářem, proč a za co...známka je prostě jen momentálně dosažená úroveň už probraného a procvičeného učiva, ale mnohem důležitější je to, jak se pokračuje....
Nechválím, netrestám. Hodnotím jak výsledek, tak přístup k práci, přičemž výrazně větší důraz dávám na to, jak se dítě k práci postavilo. Učím děti, že výsledek práce vůbec nemusí odrážet usilí, že se prostě stane, že i přes veškerou snahu něco nevyjde, jak chtějí...ale podstatné je udělat maximum pro to, aby člověk udělal, co udělat má a co nejlépe, jak může...
Nemám problém jim říct "tohle ti ještě nejde, chce to cvičit to a to..." a pak s nimi prožívám každý pokrok, vždy dávám najevo, že jsem si všimla....
To je cesta, jak ženeš vpřed i ty, co jim to jde samo, protože i oni chtějí udělat pokrok, i oni se chtějí někam posouvat....taky s nimi dost mluvím o tom, že nemáme všichni stejné podmínky...mluvila už jsem s nima o odkladech, o určitých problémech, které učení komplikují, mluvila jsem s nimi o dozrávání, že to je něco, co nikdo moc neovlivní, a přitom to samo ovlivňuje strašně moc, zejména takhle na začátku té jejich cesty za vzděláním....
Takže když píšu o tom ubrání ve škole, tak mám na mysli dát prioritu něčemu jinému než momentálnímu stavu znalostí a srovnávání s ostatními. Ne dřít do úmoru a snažit se dohnat, většinou marně, ostatní, ale zabrzdit, dávat úkoly přiměřené možnostem dítěte, a posouvat ho přiměřeným tempem....to je v moci učitele, školy....rodič má v moci to, že takovou školu najde.
Já vím, že možnosti jsou omezené, ale ony jsou omezené mimo jiné proto, že se stále bere jako normální, že se děti ženou stejným tempem do stejných výkonů. A uměle se do toho ještě vkládají rádobyinovující metody a prostředky.
Jinak já dvojčata rozdělila, tedy i na základě jejich přání, ale byla jsem odhodlaná je do toho i tak nějak vmanipulovat. A stále toho nelituju, že jsem to udělala. Jsou a vždycky byly každá jiná a jedna s výrazně lépe rozdanými kartami. Jediná varianta, jak se mohly vzdělávat spolu, by byla domácí škola, což byla varianta pro situaci, že by jedna potřebova odklad. Pak bych jí ho nedala, učila je doma, a zaškolila je až po dozrání.....ale v tom případě bych je možná nezaškolila nikdy, protože myslím, že by mě domškola totálně uchvátila.
Předchozí