Manžel je ze 4 dětí. Hodně se se švagrovstvem vídáme, poměrně dobře je znám (přes 30 let). Jsem si jistá, že každé z těch 4 dětí by popsalo své pocity jinak. Když poslouchám jejich historky nebo i ty pocity, vypadá to, že vyrostli každý v jiné rodině, zažívali jiné věci. Z toho soudím, že je to víc o povaze člověka (dítěte), než o tom, kolik jich doma je. I to prosté materiální "dělení" vnímá jedno z dětí jako úkorné ("bylo málo") a jiné si žádný pocit nedostatku nevybavuje, respektive nevnímá ho negativně.
Vzhledem k tomu, že můj báječný manžel je to čtvrté dítě, jsem OPRAVDU RÁDA, že moji milí tchánovci měli 4