Muj manzel je ze 4 deti. Dcera a 3 synove. U nich zajmy a potreby ditete byly nekde na bodu mrazu. Dali jim najist, oblikli je. Nejaky konicky, zabava ci dovolena nepripadala v uvahu. Manzel si porad v sobe nese krivdu posledniho ditete, cely zivot je mu vycitano, ze byl nunanek, ze mel vic nez ostatni, ze nic nemusel delat. Je mu 44 a nikdo nikdy nebere jeho nazor, neco ve smyslu, ty jsi malej, ty jsi blbej.
Predposledni dite se zase citi ukrivdeny, ze nosilo obnoseny obleceni, ze starsi bracha byl obdivovany jako prvni syn a muj manzel, obdivovany jako posledni syn.

Pak tady mame jeste jejich sestru, ktera od mala zastavala pozici matky. Byla jejich prvni dite, poslusna, se vsim pomohla a ty kluky vlastne vychovala.

Manzel si z celeho detstvi pamatuje, ze u nich od rana bezely telenovely, Tak jde cas, Dallas atd. Pry se matka dala do pohybu az nekdy odpoledne, kdy bylo potreba uvarit.
Celkove sourozenci si spolu nemaji co rict, je to takovy cely strojeny a nuceny. Az umre tchan a tchyne, pochybuji, ze se nekdy sejdou