Přidat odpověď
Možná to bude ovlivněno rodinou. Moje jediná náboženská osvěta spočívala ve vyprávění prarodičů (ročník 1908 a 1912), které bylo veskrze negativní - povinný kostel, zima, katechismus a bití od faráře. Komunisti to nebyli, právě naopak. Jako dítě jsem se do kostela bála, dodnes v něm mám pocit úzkosti. Po revoluci jsem čistě ze zvědavosti navštívila půlnoční mši a nijak mne to celé nezaujalo, spíše se mi nelíbila. Asi už v sobě víru nenajdu, nejspíš na to člověk musí mít "buňky". Moje děti na tom budou zřejmě stejně. Znám minimum věřících lidí, myšleno těch, kteří o víře mluví nebo chodí do kostela. A ti, kteří věřící jsou, už vyšli z věřících rodin. Jsme ale skoro z Prahy, tady je to s vírou bída.
Předchozí