Moje dcera byla vždycky vcelku hodná a bezproblémová, je odjakživa hodně samostatná. To, že je hodná je dílo naší úžasné výchovy, ta samostatnost a praktičnost, to, že si ze vším ví rady, to je zděděná povaha. Manžel je jedno a to samé.
Pamatuji se, že jí bylo devět let a chtěla se přihlásit na kroužek horolezectví. Aniž by se mě na cokoliv ptala, tak otevřela internet, našla číslo do DDM, sama zavolala, zeptala se jestli mají volná místa a od kdy do kdy kroužek je,kolik stojí, pak zavěsila, znovu mrkla ne internet jak jí jezdí autobusy a když zjistila, že dobrý, tak se mě zeptala, jestli jí zaplatím těch osm stovek a znovu zavolala a přihlásila se tam a já si jenom řekla. "Díky bohu, že nejsi po mě!" Po mě je jenom radilka, po tátovi umí být někdy dost kousavá a rejpavá.
Výchova je důležitá, ale geny nepřečůráš.