Já rozhodně nejsem ten, kdo se usmívá, i když uvnitř pláče. Smutek a stesk, a taky hněv i vztek jsou pro mě přirozený součásti života.

To, co jsi napsala, vnímám spíš jako extrémy. I bytostný optimisti a pesimisti jsou spíš póly.

Podle mejch zkušeností a vědomostí jsou tyhle póly v menšině a pravdě je blíž spíš to, že většima lidí má v sobě potenciál jak k optimismu, tak k pesimismu. A hodně záleží na okolí a na to, jak na okolí reagujou. Jak optimismus, tak pesimismus se můžou šířit lavinovitě, nebo možná jako kruhy na rybníce. Stačí určitý kritický množství pesimismu/optimismu, a jak se k němu (počtem zúčastněnejch, důrazem, opakováním témat, úporností) k němu nějaká skupina dopracuje, nálada se prudce mění ve prospěch danýho postoje a ten polyká další a další. A kritický množství mívá tendenci se opakováním snižovat.

Nejsem programovým šiřitelem optimismu, nikdy mi moc neseděl před časem zdomácnělej termín "pohodář" a "bejt v pohodě," ale nechci bejt jen smítko unášený vírem. Vybírám si radši sám, co mi dělá vrásky a jaký, a navíc: radost mi prostě přináší víc potěšení, co nadělám?