Já bych řekla, že krize jsou přirozenou součástí jakékoliv dlouhodobější spolupráce. A doma je to o to intenzivnější, že jsme na to s dětmi sami. Ale jak můj muž s oblibou říká, jsme v tom dobrovolně My jsme si časem vybudovali takový rytmus, že už jsme na krizi připraveni, víme že přijde a s klidem ji přivítáme Prostě ten den/týden jdeme ven nebo kontaktujeme přátelé a rozvíjíme socializaci Nebo vyhlásíme čtecí (tvořivý, kuchařský, stavebnicový...) den. Když jsme všichni naladěni, tak se snažíme pořád po troškách dělat i to co nebaví a co se musí, ať se to pak nenakupí.
No a někdy se stane, že se prostě chytneme. Ale pak přijdeme a omluvíme se, řekneme, jak by to příště šlo jinak. A snažíme se, aby nám spolu bylo fajn. A toho si na domácí škole cením. Vše má smysl, člověk nepracuje jen na rozvíjení intelektu, tvořivosti, ale především na komunikaci a toleranci. A když vidím, že nás nějaká krize jen tak nepoloží, že naopak všichni posíleni jdeme dál, tak to dlouhodobě určitě stojí za to!