Přidat odpověď
Nemohu mluvit za sebe, protože okamžikem, kdy toto rozhodnutí rodiče konečně nechali na mně, jsem s hraním skončila.
Ale za sebe, pokud má dítě o něco opravdový zájem, mělo by být schopno od určitého věku svoji píli do něj vkládat samo, bez hlídání a pobízení ze strany rodičů.
U těch hudebních nástrojů mi vždycky chybělo nějaké směřování a tvorba konkrétních, dílčích cílů. Mám pocit, že u nás se to učí spíš stylem "prostě pravidelně cvič, rok za rokem, furt dál, občas je vystoupení". Chybí mi tam jasné mety, ke kterým by to dítě mohlo směřovat po určitá kratší období a které by byly účinnějším zdrojem a udržovatelem motivace, než vidina "když budu hodně cvičit, za deset let třeba zjistím, že už to fakt umím". Čili: nešlo by dceři už v její snaze pomoct hledat právě takovéto konkrétní cíle s definovanými krátkodobějšími termíny (tím myslím třeba měsíce, kvartály, prostě něco jiného než "až budu velká"), ke kterým bude svou prací specificky směřovat?
Předchozí