Těžko soudit, co bude člověk ochoten dělat za x let. Nemohu věštit z křišťálové koule - zda budu zdravá, jak daleko budou vnoučata bydlet, jak je jejich rodiče vychovají..... Je taky dost dobře možné, že žádná vnoučata mít nikdy nebudu.

V každém případě vím, že první syn se mi narodil ve 23 letech a jeho bratr dosáhne plnoletosti v mých 57 letech. Tzn. že v té době budu mít za sebou 34 let intenzivní péče o své děti. Když mluvím o intenzivní péči, tak nepřeháním. Chlapec s ADHD, kterého jsem denně vozila do speciální školy 25 km tam a 25 zpátky, ten druhý, se kterým jsem byla doma do jeho devíti let a teď s ním pro změnu trávím čas v cizině, aby se mohl vzdělávat poněkud jinak, než je v našich krajích běžné. Jsem si téměř jistá, že tím to pro mne skončí a do babičkování se nepohrnu. Jestli se těch 57 let ve zdraví dožiju, ráda bych svůj volný čas trávila mimo dětská teritoria.
Moje matka žila od svých 38mi let pohodový život bezdětné ženské. Já v 16ti vypadla z baráku a jí za dalších 7 let přineslo vnouče náplň jejího života.
Předpokládám, že snachy a jejich matky budou v této oblasti mnohem aktivnější. Navíc je docela pravděpodobné, že bych vnoučata viděla max 2x ročně, neb budou bydlet v jiné části Evropy, než já a možná ještě dál.