Mám 4 osobní zkušenosti, všechny děti jsou plně pokrevní sourozenci a každý je úplně jiný.
Za sebou toho máme docela dost - jen to, co vím , vím asi hodně, ale určitě ne všechno.
Něco jsem se jim snažila pomoct zachraňovat, když jim teklo do bot...a věděli, kde najdou pomoc.
U dvou mladších puberta ještě probíhá, nejmladší kluk ji má zrovna plně rozjetou...a takový to byl sladký klučík .

Ale NIKDY nepřekročily moje hranice, naprosto přesně je respektují. Ne že by se nesnažily ja nějak nabourat, ale stačí pohled, gesto nebo pár vět... nebo fakt v kritické chvíli dost zvýšený hlas...
Prostě to tak v sobě mají, samozřejmě bych se nechtěla chlubit, že je to výchovou...protože rozhodně to nebyla výchova důsledná, aspoň ne ode mne .

Jenže jsem na začátku svého rodičovství byla svědkem toho, jak na naší škole některé maminky nezvládaly svoje puberťáky až tak, že ti je nerespektovali, dokonce na ně křičeli a nadávali jim a v krajním případě je i bili (ti puberťáci ty mámy). Takže jsem tehdy měla jasno - to se mi rozhodně nestane.
Myslím si dokonce, že mám respekt svých dětí...a že si mě svým způsobem váží. Aspoň se tak chovají...a je to vzájemné. A nevylučuje to ani to, že se občas chytneme a leccos si spolu vzájemně vyjasníme.
A pokud se chovají určitým způsobem zodpovědně a jsou spolehliví a vstřícní atd, mají určité přirozené bonusy...

Pokud by na mě někdo z nich jen sáhnul ve snaze mě nějak fyzicky napadnout, určitě by nevyhrál, ale nikdy se to nestalo.
Vůbec ale vůbec si to neumím představit. To občas já jsem je pronásledovala s vařečkou - možná trochu s nadsázkou a lehkým humorem...ale když jsem je chytila ...

Jinak opět mohu doporučit Lemanovu knihu http://www.navrat.cz/do-patku-bude-vase-dospivajici-dite-jine-kevin-leman/d-70504/
Zjistila jsem, že to tak nějak všechno děláme přirozeně.