Myslím, že panika z věku někdy kolem přechodu končí, ale lidi začínají myslet na zadní kolečka z prosté obavy z nemoci, míň hýří (míň vydrží) a sem tam i popoběhnou pro zdraví, takže paradoxně můžou na pár let zastavit čas, kterého se bojí ne kvůli velké prdeli ale z toho důvodu, že fakt nejsme nesmrtelní.

Takové to "je mi 42, ale nevypadám na ně" se už nekoná.

Pak je ovšem level, kde se mladický výzor patří ke statusu. Mám rozpustilou myšlenku veřejně v novinách nebo na bilboardu pogratulovat jedné vypečené manažerce k pětapadesátým narozeninám