No ono když ji nechceš pozvat k vám, tak bys asi neměla ani chodit k nim (nebo se nedivit, že to v ní vyvolává jakýsi pocit nároku na návštěvu u vás).

Ale jinak tu vidím dvě situace: to, že se někdo vzdálenější pozve, když míří do našich končin, považuji za normální a také to dělám (málokdy, protože málokdy mám příležitost, ale je-li, vždy to udělám). Mluvím o situaci, kdy jsem z Plzně, ale dvakrát ročně se dostanu do Brna, kde žije kamarádka/příbuzný. Tak se předtím ozvu ve stylu "hele, tehdy a tehdy jedu do Brna a budu mít asi tolik a tolik času, nechcete se vidět?". A dotyčný odpoví "ježiš, to je škoda, to už něco mám, snad příště", a nebo "jasně, doraž", a nebo "hele ještě nevím, ale ozvi se ten den a uvidíme operativně". S odmítnutím nemám problém, přijde mi v dané situaci naprosto legitimní (ani odmítnout, ani být odmítnuta).

Jako naprosto jinou situaci bych viděla to, pokud někdo žijící nedaleko se k nám pravidelně sám zve. Také mám ve svém okolí takovou rodinu a upřímně řečeno nevím, jak se k tomu postavit. Je mi to krajně nepříjemné a pokaždé znovu a znovu přemýšlím, co někoho vede k tomu, říct: "tak kdy k vám můžeme konečně přijít" (místo aby řekl třeba "tak kdy k nám konečně přijdete" nebo "kdy se konečně uvidíme"). Když jsem někoho nepozvala, tak je to nejspíš proto, že nechci (nebo nemohu, nestíhám apod., ale zkrátka proto, že to nejde), a toto chování mě uvádí do rozpaků.