"že někdo může brát, že si někdo myslí, že ho někdo zve na návštěvu jen proto že chce a že tak moc o něj stojí a že si někdo dokonce o něm myslí, že veškerou přípravu dělá s radostí a že ho to dokonce nabíjí, že ho nabíjí mu sloužit. Víš, jak tomu člověku pak je, když se dozví, že ten někdo si o něm myslí, že on mu vlastně slouží rád a že jedinou jeho odměnou je to, že ten někdo k němu milostivě přišel ?"

No tak tomuhle zas nerozumím - já to mám přesně takto, když někoho zvu na návštěvu, tak je to proto, že o něj stojím, přípravu (krom úklidu teda) dělám s radostí, a mou odměnou je to, že ten člověk přijde a pokecáme.

Nějak nevím, jakou jinou "odměnu" bych po něm měla chtít, a fakt by mě nenapadlo nazvat to, že upeču buchtu nebo koupím sušenky, že "někomu sloužím".

Proč si teda ten člověk z tvýho příkladu vůbec domů nějaký návštěvy zve, když je tam vlastně nechce a nestojí o ně, a je to pro něj tak velká oběť připravit malý občerstvení, říká tomu "sloužit", a nestačí mu, že se host dostaví a příjemně si popovídaj, ale chtěl by za tu svou ukrutnou námahu ještě nějakou "odměnu"? Nebylo by pro něj daleko jednodušší takový martyrium vůbec nepodstupovat?