No já žiju úplně jinak než jsem byla zvyklá jako malá. Neměli jsme telefon, takže cestou z práce se u nás často stavovala teta (maminčina kamarádka), nebo jen tak přijel strejda („Ségra, co máš navaříno? Ty umíš tak úžasně vařit“). Občas jsme se ráno probudili a v obýváku seděl děda, koukal na televizi a čekal až se probudíme, že babička napekla na snídani buchty … Kdokoli přijel z dálky, tak mohl přespat, jediná starost mamky byla, že mu musí povléknout.

Manžel je z rodiny, kde otec návštěvy nesnášel, nikdo k nim nechodil, ženu zbavil všech kamarádek, nikam nechodila a když k nim někdo přišel, tak byl protivný, následně už žádné návštěvy nebyly. Manžel to podědil v jemnější podobě, nikdo k nám nechodí, jen má kamarádka, když manžel odjede na služební cestu, rodiče bydlí víc než 100 km daleko, takže většinou víme, že se zastaví, ale manžel trpí tím, že nejsou schopni říct PŘESNĚ v kolik hodin (vzhledem k výše uvedenému toho zkrátka nejsou schopni). Jejich návštěvu přežívá s vypětím všech sil. S přáteli se scházíme v restauraci. Nezveme se na návštěvu. Maximálně když někdo v létě griluje, tak se scházíme na zahradě.
Já si přála mít dům plný dětí, lidí, takový průchozí, máme čistou, elegantní, prázdnou domácnost. Mě to chybí.