"Vždycky jsem byla "divné" dítě, které si nerozumělo s vrstevníky a dospělí mě považovali za chladnou a nedětskou, případně "přemoudřelou"."

Val,
nápodobně.
Matka si myslela, že jsem blázen cca od mých šesti let. Dokonce si pamatuju proč - nedovedla např. pochopit, že v seriálu Arabela fandím Rumburakovi, protože "normální děti" fandí Arabele, protože je hodná. Moje argumenty, že není opravdová (tím myslím, že ten charakter je nereálný) vůbec nepochopila. Taky jí přišlo podezřelý, že si nehraju s ostatními dětmi, protože mne jejich hry nebaví - buď byly nudný nebo neodpovídaly realitě. Pokusy o změnu hry tak, aby odpovídala realitě nesly děti nelibě. Třeba holky u baráku si hrály KAŽDÝ DEN na to samý - jsou maminky, staraj se o miminko a čekaj, až se tatínek vrátí z práce. Navrhla jsem jim, že by se tatínek jeden den nevrátil, protože by ho zajelo auto, maminka by začala chlastat a dítě skončilo v děcáku. Na to si hrát nechtěly a taky mne měly za "divnou". Tak jsem si svý hry "za života" hrála sama.