Já musela ještě v pubertě chodit s výrazně mladšíma dětma "do pokojíčku". Ne, že bych neměla ty děti ráda, ale přeci jen bych se radši účastnila rozhovoru s dospělýma, obvykle se neřešilo nic, co bych neměla slyšet. Mám takový trauma z chození do pokojíčku, že tam nemůžu na návštěvě s malým dítětem vůbec jít, leda by šel se mnou další dospělý. Děs, jsem ráda, že už se to nepraktikuje.

Na druhou stranu v diskuzi dole je zmíněno jako super, že matka si povídá a dítě na ní začne mluvit a ona se hned začne věnovat jemu. Zažila jsem a je to šílený. Najednou vidíte, že dotyčný matce nestojíte ani za pozornost, že jí téma absolutně nezajímá. Hlavně když vidíte, že to dítě ani nic nechce, jen na sebe strhnout pozornost. Běda ti, matko, aby ses bavila s někým jiným než se mnou. Nechápu, jak to někdo může podporovat a ještě považovat za úžasný.

Když se dva baví, měli by mít prostor si věc dopovídat. Takže ani ne "buď zticha, baví se dospělí", ale "počkej, mluvím teď s někým jiným". Když se budu bavit s tím dítětem a přijde za mnou dospělák, zase řeknu "počkej" a dopovídáme to s tím dítětem. To mi připadá jako slušnost.