Pam-pelo, já se tě zastanu, často bývám uvrhávána do stejného pytle, a to i když na to nemám čas a náladu, a tedy nepíchám do vosího hnízda, ale jsem asi zaškatulkována a škatulka je vnímána silněji než to, co zrovna říkám. V této diskusi taky. Mizerným vyjadřováním to není, to jsou prostě obsahy, které vyjádřit je mimořádně obtížné, a pokud čtenář nesdílí konceptuální rámec (a to Kudla, libik, Buchli apod. nesdílí), čtou si to po svém (resp. podvědomě interpretují), ale zaboha nepřipustí, že kritizují tu svou interpretaci tebe a ne tebe samotnou nebo to, co máš na mysli nebo co říkáš. Svým způsobem tě obdivuju, sama většinou nechci riskovat, že se někoho dotknu na citlivém místě, ale ty máš odvahu a jdeš si pro těch pár virtuálních facek, protože stejně jako můžeš někoho ranit, můžeš někomu pomoct prohlédnout (klidně jednomu a témuž, prohlížení někdy nejdřív bolí). Ty se snažíš vyjádřit co nejcitlivěji a nejpřesněji, ty víš, že v tom fakt není žádné obviňování (já jsem pojmosloví viny a trestu zcela opustila a vůbec ho nepostrádám, prostě nepřemýšlím v těchto kategoriích), ale ony si to nedovedou ani mlhavě představit, takže tvou snahu nakonec smetou se stolu zjednodušujícím ortelem, že je od tebe drzé někomu podsouvat, že si za svou nemoc může sám.

Když je člověk pevně ukotvený v přítomnosti a přijímá realitu s tím, že všechno je k něčemu dobré a že nemusíme (vlastně ani nemůžeme) všemu rozumět a už vůbec ne všechno soudit, musí být zásadně nepochopen těmi, kdo to mají přesně naopak.