Záleží, o co jde, jak je to vážné. Nelituji, spíš soucítím (např. se starší paní, že ji bolí noha/záda). Pokud je to v mých silách, nabídnu pomoc a myslím to vážně (kamarádce, která má obavy, jak bude po návratu z RD do práce stíhat vyzvedávat děti). S uspokojením jsem si teď uvědomila, že "nereaguju" vnitřně jinak než navenek. Snad jen že nahlas neřeknu všechno, protože málokdo by moje pochody pobral (však víš).

Jestli to pustím z hlavy? Hlava (rozum) asi není úplně ten hlavní orgán, který bývá zasažen, to spíš emoce, někdy mi běhají po těle velmi intenzivně. Uvědomuju si, že jsem příliš emočně nasákavá, že nemám v pořádku takovou tu ochrannou membránu. Nejhůř snáším, když si lidé, kteří se mají mít (a vlastně i mají rádi) ubližují, navíc mně blízcí. Strašně nerada jsem na VŠ jezdila co měsíc na víkend domů, protože celou cestu vlakem zpět a ještě i pár dní potom to se mnou lomcovalo. Máti je hnusná na babičku, ségra na děti, otec a jeho žena jsou na sebe hnusní navzájem. Ale lepší se to, protože jak nesnáším konflikty, pořídila jsem si dvě velmi konfliktní děti, takže mám doma trénink.

Jo a něco jako "ještě že to nepostihlo mě", zní to hrozně, ale není to vlastně obdoba situace, kdy stojíme v koloně, protože kousek před námi se stala nehoda, stojíme půl hodiny, děti už začínají být hodně netrpělivé a protivné, prší, je tma... a já jim v klidu říkám, že nemáme, nač si stěžovat, že se jen zdržíme a máme hlad, ale nejspíš brzy v pořádku dojedeme domů, na rozdíl od těch lidí, kteří tu nehodu měli. Prostě pocit vděku, že my jsme v pořádku. Nebo když se dočteš o nějakém neštěstí a říkáš si, jsem já to ale pako, dnes jsem křikla na děti kvůli takové prkotině. Ale není to "ještě že si toho černého petra vytáhli oni, a ne my", nýbrž "jsem vděčná, že jsme spolu, živí a zdraví (a totéž přeju všem, soucítím s těmi, kdo zažívají neštěstí)".