V naší rodině, kde už od roku 1880 má snad každý vysokou, se narodil můj mentálně postižený bratr, který nedostudoval ani dvouletý učňák.

Poslouchám od rodičů následující řeči: Včera jsme se viděli se známými xyz. Pochlubili se dětmi, Anička je lékařka, Maruška biochemička a Lojzík je operní pěvec. To my se vůbec čím chlubit nemáme, Pepík je takovej jakej je a Půlce psa trvalo 12 let, než jí dali ten doktorát. Prostě jeden jak druhej, je to bída oba dva, tak co bychom jim vyprávěli.

Naše vzdělání je s bratrem evidentně naroveň. Totálně neúspěšní jsme pro rodiče oba dva, takže se nedá říct, že by zrovna bratrovu vysokou nesli nějak úkorně.