To je všechno pravda, ale klíč k podstatě je fakt v motivaci a výkonnosti. Zbytek jsou spíš racionalizace ve smyslu "proč to nejde".
Syn kupříkladu se učit musí, dělá těžký a celkem prestižní obor s vysokou konkurencí, rozhodně nic, co by sebevíc šikovný student udělal s "prstem v nose".
Bavit se stihne taky, dokonce i mně pomáhat s malými dětmi.
Jen se nebaví průběžně furt.
Já vidím dneska na sobě, že dokážu mnohem víc, než ve dvaceti, ačkoliv jsem fyzicky neporovnatelně unavenější, pracuji, studuji, mám malé i velké děti, provoz domácnosti..je to fuška, ale udělám státnice, protože je chci udělat a hlavně vím, proč je to potřeba. Variantně bych klidně mohla říkat, že při práci na celý úvazek a čtyřech dětech nejde dělat doktorát a kdo to říká, bájí. Ale jde při dvou dětech a rozvodu napsat velkou symfonickou formu a vymalovat. Jen musíš mít páru to ze sebe dostat. Studium není rekreace, když se mu doopravdy věnuješ, ale není to taky žádná nezvladatelná zátěž, leda že to úsilí věnovat nechceš, protože chceš něco jiného, nebo na to nestačíš intelektově, pak je potřeba se prostě věnovat tomu, v čem jsi dobrý a nechat vědu vědátorům, protože to není jediná kvalitní životní náplň, na které se může jedinec realizovat.