Já jsem maturovala i studovala v úplně jiném směru, než po kterém jsem toužila. Vedlo k tomu víc propletených důvodů a každopádně to bylo studium namáhavé po první třetině i neradostné, ale rodiče mě nekompromisním nátlakem a tím, že to celé vytrvale platili, donutili dostudovat. Obdržela jsem diplom, ještě chvíli předstírala primární výzkum, v té době to bylo špatné s penězi ve vědě a nakonec se našla dobrá záminka toho nechat (další dítě).
Věřila jsem, že se k tomu už nikdy nevrátím.
Od rodičů jsem se odpoutala a začala dělat, co jsem dělat chtěla, dělala to přes deset let, částečně stále, ale nakonec mě oblouk donesl zpět k původnímu oboru a najednou mě baví naplňuje ohromně, jen ho musím zpracovávat jinou metodou, než jak jsem si to myslela kdysi.
Potřebovala jsem zjistit, že moje povolání je učitel a všechno, co kdy nastuduju, je živná půda pro to povolání a že když jsi učitel, můžeš v práci, kterou děláš pro ostatní, úplně konkrétně zúročit poznatky a schopnosti, které by jinak byly jen abstraktní nebo akademické.
Tohle je senzační věc a kdyby české školství nebylo takové, jaké je, tak bych z ní nepřetržitě třeštila blahem.
Chci tou litanií říct, že když pustí "vysněný obor" nemusí se stát nic tragického, jen to možná pak nebude plynout obvyklými kolejemi. S tím si ale musí poradit sama a nechtít po mámě, aby sanovala případné maléry.