Šmarjá, ani mi to nepřipomínej, bylo to hrozný!!! Dceři v šestnácti přebrala kluka její nejlepší kamarádka. Nesla to hrozně těžce. Vzala jsem jí na zájezd do Vídně, na unikátní výstavu René Magritta. Přespání ve Znojmě. Celou cestu, ubytování, jídlo a půl noci provzlykala, pořád jen ta jedna otázka, proč? Strašný. Nakonec usnula, já moc ne. Ráno se probudila veselá jako sluníčko, výstavu i Vídeň jsme si (až na moje nevyspání a její nateklé oči) báječně užily, dodnes na to vzpomínáme. Jo, a ti dva bídáci pak spolu chodili osm let, cca po dvou letech vše přebolelo a stali se z nich kamarádi, za tři roky s nimi jela dcera na prázdninovou cestu.
Pak jsem s ní její rozchod prožívala ještě dvakrát, tenhle první byl nejhorší.
To je úděl mámy, být v těžkých chvílích nablízku a nabídnout rameno na vyplakání.