Asi takhle... pred lety jsem sla na zlucnik...pri zavadeni prvniho trokaru naslepo mi propichli skrz aortu. Temer jsem na sale vykrvacela, protoze chirurgove delali machry, ze to neni mozne. No je... Tehdy jsem byla na konci tretaku na zdravotce a bylo jasne, ze tam budu chtit pracovat. Tudiz mi prislo rozumne nechat to byt, konecne at se nam to libi nebo ne, je to prave jedna z tech komplikaci, ktera nas u tohoto zpusobu operaci muze stat zivot, a kvuli ktere vlastne podepisujeme informovany souhlas. Hrozilo mi, ze prijdu o nohu, ktera se nechtela prokrvovat, ale nastesti se nic vic nepodelalo a ja po 14 dnech odlezla domu...odesla by bylo silne slovo. Tohle vsechno bych presla a jako zdravotnik pochopila. Ale co me pak srazilo na kolena byl pristup zamestnancu nemocnice ke me....nekteri se mi na chodbe vyhybali, nezdravili me, jinde mi do oci rekli, ze se mnou nechteji nic mit, at jdu jinam a pod. Skoncila jsem na antidepresivech. Ac sama vlastne obet jsem se vlastne stala skvrnou v neci neposkozene reputaci a udelali ze me vlastne vinika. Tim chci rict, ze dnes uz veci vidim jinak a sla bych do nich uz minimalne kvuli tomu, ze doktorum v drtive vetsine chybi pokora,svedomi a schopnost priznat si chybu. Vis, me nikdy nikdo nerekl ani promin, nebo je nam to lito, nebo stala se chyba....shrnuli to tom, ze meli hodne ostre nastroje!