Mám taky krátce před čtyřicítkou, ale spíš než vymezení vůči rodině jsem s věkem nějak tolerantnější. Jenže já jsem třeba iluze nikdy neměla - maminka mi zemřela už téměř před dvaceti lety, s otcem jsem si nerozuměla nikdy, a lepší to nebude. Další rodinu mám sice širokou, ale tam veškeré vztahy určují peníze - máš peníze = jsi oblíbený a právoplatný člen rodiny, nemáš peníze = nejsi nic a rodina tě nebere.... já bohužel spadám do té druhé kategorie.
Aktuálně tedy jediní lidé, kteří mi stojí za "řešení" jsou moji dva synové (čerstvě dospělí). Zbytek rodiny pozdravím, když je potkám a to je vše.
Pokud se týče kolegů, tak já jsem si je tedy nevybrala
a čím jsem starší, tím více se vyhýbám tomu, řešit (nebo mluvit) s nimi o jiných věcech než pracovních. Je to ale možná i tím, že jsme nyní hodně omladili kolektiv, takže kolegové jsou o skoro dvacet let mladší než já a jaksi si s nimi nemám moc co říct.