Já jsem s nimi tenkrát mluvila, snažila jsem se říct svůj pohled na věc - syn to měl v té době prostě těžší, byl na mě hodně fixovaný a základem toho jak to zlomit, bylo, že to zkusí a když to nejde, tak má šanci to příště zkusit zase - a hlavně měl moje SLOVO, že stačí zavolat a jede domů... Bylo mu šest!!
Naprosto to ignorovali, zřejmě i ve mě viděli hyperprotektivní matku, rozhodnutí, že si to stejně udělají po svém a zocelí ho sami... Když jsem s nimi mluvila i po táboře, měla jsem z toho tak strašně špatný pocit, nešlo s nimi diskutovat (ani mě z pozice dospělého), jiný názor se prostě nepřipouštěl...
Zpětně jsem byla opravdu ráda, že jsem dala na svou intuici a prostě pro něj dojela...
A že i přes jejich "výhružky" - jak bude další roky v kolektivu vyřízený - je z něj super kluk, co si je schopen spoustu věcí sám vyřídit, má spoustu kamarádů a je ok...
Já tenkrát jezdila s Brontosaurem, takže jsem měla Skauty jako takovou "záruku kvality" - hodně jsem poté změnila názor...