Kudlo, já měla kamarádku, která s celou rodinkou strašně ráda chodila k nám, ale nás nikdy nepozvala. Když odjížděli, tak si vždy libovali, že už doma nemusí ani dělat večeři.
A teď to důležitý: Fakt nikomu nejde o pár chlebíčků, ale o to, že já byla ochotná tu pro ně něco udělat a běhat kolem nich, a tohle mi nikdy nechtěla oplatit. Jde o tvoji snahu a práci s návštěvou, je prostě pohodlnější sedět a čekat, až ti to kafe někdo donese a odnese a umyje hrníček.
Už chápeš???
Jednou mi ruply nervy, a když se sem po telefonu zvala a já jí vysvětlovala, že dnes bychom pro změnu přišli my, a ona argumentovala, že by chtěla, aby se k nám její děti prošly, jsem jí prostě řekla:
"A nemyslíš, že Vy jste tu byli už mockrát?"
Potom jsme se nevídaly chvíli vůbec, pak pouze v kavárně, po hodně letech jsem ji s manželem zase jednou pozvala a volala jí dcera. Reagovala na to slovy: Stav se najíst sem, tady je toho fůra.... Její 20 letá dcera autem přijela na 15 minut, aby si vzala ze stolu jídlo a najedla se a zase jela.
Tak vidíš, Kudlo, takoví jsou taky lidi.