Náš malý je jak z historky Vladimíra Menšíka o babičce, co vybírala popelnice.
Nešetří komplimenty:

V samoobsluze před námi životem a metlou lidstva unavená paní, co doma nemohla najít hřeben. Malý jasným, nepředstíraným nadšením zabarveným hlasem: "Maminko, před námi je moc hezká paní, podívej se!" Paní to slyšela, otočila se k němu a potěšeným kontraaltem říká: "Se ti líbim, fešáku, jo?" A malý: "Ano, máte moc krásná prsa." Měla taková ta dlouhá do pasu pod tričkem bez podprdy.

V metru na tři starší paní zjevně dost nestřídmě holdující plastové bižutereii a čekající na metro na lavičce v družném hovoru: "Dobrý den, jmenuju se XXX, máte hodně krásných korálů, směl bych si jedny vzít domů?" Stihl to dřív, než jsme s mužem zvládli přerušit debatu o tom, jestli je na Blízkém východě lepší život než tady.

V brouzdališti na holčičku: "Holčičko, máš moc hezký zadeček, vypadá jako srdíčko."