Irmi, to je pro tebe strašně těžké...člověk zvenčí ti třeba lehce řekne, nech to být, nic za ni neřeš, ať si to vyžere sama.

Znám paní, je tomuhle popisu hodně podobná, ale v bleděmodrém.
Ničí svým způsobem sebe, ale protože má vnitřní sílu v tom ničení, tak taky i to okolí a pobourává všechny vztahy, pak se je zase snaží navazovat zpět, ale všechno nasílu. taky je až zlá...podezřívavá, vyvolává boje...pak je lítostivá - sebelítostivá, brečí, vidí všude samé komploty, které ale dělá ona sama.
A přesně si říkáme - je to jen vyostřená povaha, nebo začíná být psychicky nemocná? A fakt vážně nevím. Spíš ale asi ta povaha.
Určitým způsobem se nás to hodně dotýkalo (už to před pár dny skončilo, oddychli jsme si, bylo to už fakt trápení), ale - u tebe je to maminka, to je těsný vztah.

Asi bych se zamyslela, jestli se "vytříbila" její povaha, kterou měla vždycky, nebo jestli za tím může být něco jiného - nemoc, začínající demence.
Pokud je to "jen" vyostřená povaha - je dobré si asi uvědomit, že nic z toho, co ona dělá, se tě nemusí vnitřně dotýkat, že je to její život, její způsob jednání a myšlení, a že to prostě a jednoduše dělat může...zakázat se to nedá...a je to obrázek JEJÍ, ne tvůj .

Takovéhleho staršího člověka už nikdo nezmění...ona tu svou "realitu" prostě žije, ona ji tak vnímá, je to prostě její svět...ona vše to, co prožívá, vnímá jako svou objektivní realitu, ona to tak vidí a slyší...i když zvenčí to všechno může vypadat podivně.
Trápí se pak sama, trápí lidi kolem...ale vlastně - má na to právo. A ti lidi kolem zas mají právo držet si od ní odstup odstup - fyzicky i citově, nenechat se do toho jejího světa zatahovat.
Ale je to těžké, když je tam velká citová vazba a taky pocit povinnosti atd...