Tak zase z pohledu zvenčí je tohle naprostá malichernost, na kterou matka dost možná vzápětí zapomněla, ale dceru to mučí ještě po x letech.

CHápu, že v určitejch citově vypjatejch situacích (což doba po porodu zcela jistě je) je člověk na takovýhle věci mnohem citlivější, ale co člověka nutí, aby si to ještě po těch letech pamatoval a vnímal to jako křivdu? Pocit vlastní nedostatečnosti, protože je vlastně sám vnitřně přesvědčenej, že to prádlo fakt pověsil blbě a že je to fakt tak důležitý a když to nedokázal, že je opravdu tak nemožnej?