Být nad věcí neznamená, že "to" druhému prochází.
Být nad věcí je, že se tě to nedotýká, pozoruješ to jako filmové plátno a přitom si to uvědomuješ, že je to jen určitá projekce, určitý děj...do jehož příběhu se můžeš nechat vtáhnout...anebo taky ne.
Tak člověk to zná z filmů, do těch emotivních se vtáhnout nechá snadno, je součástí příběhu, dotýká se ho to...a pak jsou ty, které zhlédne...a co? Nic. Prostě se to na tom plátně dělo.

To, že se maminka vzteká, je její věc, může...ale já si to nemusím brát k srdci. I to se jí dotkne, přiostří se to...najednou nereaguju...pokud i tohle se mě nedotkne a stále jsem nad věcí, může se dít ještě pár různých divadelních triků...a potom...potom si ten dotyčný najde jiného "aktéra".

Není to ústupek, není to boj...jen se to člověka nedotýká...a pokud se ho nedotýká, tak nad ním nikdo kolem nemá moc...není to ale ani lhostejnost, ani ignorace...není to ani výhra ani prohra...

Jenže v nás jsou tisíce knoflíků...které jsou ovládány našimi pocity. A právě stačí slůvko, úšklebek, pohled, gesto...a už to jede...a už jsme chyceni.