Pam-pelo, přesně.

Ten kámen úrazu je v podstatě v tom, že si tím, co ten dotyčný dělá, necháme narušit svůj sebeobraz (že pokud neudělám to, co dotyčný požaduje, budu špatná, nevděčná, odpovědná za to, že on je v nepohodě).

Ti lidi to většinou neomylně poznaj a do tý slabiny se trefěj (protože pak už tu "špinavou práci" odvede člověk vlastně sám, protože se začne sám sebemrskat s tím, že když maminka KVULI NĚMU pláče, tak přece musí mít nějakej důvod a že je odpovědnej za její duševní pohodu.

Ale takto by z nás přece šikovný manipulátor dokázal vydřít duši z těla, protože by byl pořád nespokojenej.

Já si myslím, že "být nad věcí" ve smyslu uvědomění si vlastní úlohy v tom celém a odmítnutí přistoupit na tu hru, že "jsem odpovědný za to, jak se matka cítí", plus uvědomění si některých skutečností (třeba že pokud někoho navštěvuji několikrát do týdne, lze těžko říct, že ho zanedbávám, že může potřebovat natřít střechu, ale nemá nárok vyžadovat, abych to udělala já osobně) je JEDINEJ možnej způsob, jak se z toho nezbláznit a paradoxně i jak toho druhýho nezačít nesnášet (protože myslím, že to, co nám nejvíc vadí, je umění toho člověka přesvědčit nás samotné, že jsme špatní).