A ještě jeden příklad z mojeho života
- osobní. první dítě jsem měla hodně brzy, druhé krátce potom a když bylo dcerce kolem 12 a začala se osamostatňovat, začalo se mi stýskat po dítěti v náručí. A tak jsme se dohodli, že si pořídíme 3.dítě.
Jenže to nešlo, rok, dva...gynekolog navrhl hormonální stimulaci atd..., ale to jsem odmítla s tím, že dvě zdravé děti máme a tak nasílu je nechceme...
Ale - pak jsem se objednala ke kartářovi kvůli podnikání, nic víc jsem vědět nechtěla...nakonec jsem se ze zvědavosti zeptala, že bych chtěla miminko. "Ne, už určitě žádné mít nebudete, máte dvě a dost!" byla jsem nejdřív strašně zklamaná, během pár dnů jsem se s tím tak nějak smířila smířila a říkala si - "no, tak vím, že to nebude, nemusím na nic čekat, nebudu si kupovat proužky a to milování si aspoň užijeme, jsme vděčná za ty dvě, co máme". Během dvou měsíců jsem otěhotněla
, narodila se dcerka a za další rok ještě (neplánovaný) klučík
.
Asi jen tím, že jsem to šílené chtění pustila a smířila se s "verdiktem"...