Přidat odpověď
Dneska jsem zase slyšela rozzlobenou maminku křičet na holčičku: "Jsi normální?" Holčička za sebou táhla po schodech mladší sestřičku a maminka se bála, že mladší spadne. Tenhle výrok či spíše výkřik jsem už slyšela od maminek mnohokrát a stále mě překvapuje. Je to normální křičet po dětech, jestli jsou normální? A jak moc je důležité, aby dítě bylo normální? Chápu, že pokud je dítě natolik "jiné," že zřejmě nebude schopno vést samostatný život, tak to problém je a jako máma bych se tím trápila, ale teď spíš myslím jen jakousi odlišnost od průměru.
Jako dítě jsem si myslela, že nejsem úplně normální. Měla jsem velmi velkou fantasii a vlastní světy a postavy, které jsem měla promyšlené do velkých detailů a příběhy, které se k nim vázaly. Nejprve jsem si myslela, že to tak mají všechny děti, pak jsem pochopila, že ne a s nikým jsem o tom nemluvila. Naštěstí nemám problém rozlišovat realitu od fantasie a tak žiju velmi normální život a tu fantasii používám pro svou druhou práci, která je mým koníčkem.
Taky křičíte po dětech, jestli jsou normální? Vadí vám, když jsou trochu nenormální? Byli jste (ne)normální v dětství a změnilo se to nějak v dospělosti?
Předchozí