Chápu, že to někdo říká v afektu, ale to mě přivedlo k zamyšlení, že asi máme nějak podvědomě zakódované, že je strašně důležité "být normální," a to i přesto, že navenek mluvíme o toleranci, inkluzi, přijímání "jinakosti" jiných a podobně, ale vnitřně asi tíhneme k té normálnosti. Nebo to máme jenom odposlouchané od našich matek? Nevím, mě ta fráze totiž nikdy nenapadla ani v afektu, tak přemýšlím odkud se to vzalo.