Od smrti mého táty vím, že jsem na první dojem zaražená, v šoku. Vyjádřím soustrast. Nemůžu brečet, nemůžu nic, prostě jsem paralizovaná. A zpětně si uvědomuji, že to tak mám od malička - dodnes si pamatuji když mi v obchodě řekla kolegyně maminky mojí nej. kamarádky, že Janička zřejmě nepřijde hned tak do školy, protože jejího tatínka v práci zabil lisovací stroj Plakat jsem tenkrát začala až když jsem přišla po několikáté k nim a on tam nebyl
Stejně tak jsem to měla s mým tátou - jakoby mému tělu nechtělo dojít, že táta tu není, nebude, že už ho nikdy neuslyším... Myslím si, že je to šok a zřjemě ho má i její manžel, táta...