Liško, co tak kolem sebe pozoruji, tak spousta dětí s těmito diagnózami mívá problémy se sebevědomím, sebehodnocením, podceňují se apod... Náš dysfatik půjde teď do třetí třídy, řeč má na první dojem v podstatě v pohodě, výslovností se prakticky neliší od běžných dětí...ale někdy mu trvá, než najde správný výraz, někdy ho tak úplně netrefí (například nedávno mi říká "To jsem tě dopálil, viď?"...a přitom měl na mysli "napálil"...), navíc je hodně úzkostný, nesmělý, denně řešíme situace, o kterých tu píše Tutenstein - jak mám říct to nebo ono, co když tam bude zamčeno, co když nikdo nepřijde, co když....radu nemám, jen nekonečnou trpělivost a postupně mu pomáhat zvládat nové a nové situace, po krůčcích....my jsme se teď v 8,5 letech konečně dostali k tomu, že si vyřídí v obchodě drobný nákup, řekne si, co chce...ale stejně většinou musím stát někde opodál...občas sebere všechnu odvahu a zvládne něco, co bych ani nečekala....a příště je zase i nějaká obyčejná drobnost obrovský problém....je hodně nesmělý, neumí se prosazovat a ozvat, taky o sobě často říká, že je hloupý, že něco nedokáže...a ani přesvědčování o opaku a vyjmenovávání toho, co už všechno zvládnul, někdy nepomáhá....a to chodí do školy s podobně postiženými dětmi, do malé logo třídy, kde je v podstatě z nich na tom asi nejlépe, s učením ve škole problém nemá...vidí, že děti jsou různé, že každý má něco....snažíme se aspoň co nejvíc podporovat to, v čem je dobrý - jde mu dobře matematika, moc pěkně maluje - tak chodí na výtvarný kroužek... Jak mu pomoci víc, už nevím, děláme co se dá, je to někdy těžké, ale pokroky nějaké vidět jsou...je to prostě běh na dlouhou trať...