Oddělila bych to na dvě etapy. V předškolním věku a na prvním stupni jsme hlavně hledali něco, co by syna bavilo. U ničeho ale nevydržel. Někdy kolem páté třídy začalo s basketem a vydrželo mu to dodnes, prahu dospělosti. Já jsem kroužky vždycky brala jako "prevenci sociálně patologických jevů" , nikam jsem syna netlačila, od hudebky bych nečekala budoucího virtuóza, od sportu nečekám olympionika. Jde jen o výplň volného času a v lepším případě nalezení koníčka. A u velmi mizivém procentu dětí možná i nalezení talentu, ten se ale projeví i bez tlaku rodičů.