.libiku,

jsem z velkého města (Ústí nad Labem), bydlela jsem skoro v centru. V raných devadesátých jsem už byla na SŠ.

A o kroužcích jsem psala....na biatlon jsem jezdila buď autobusem s několika přestupy, nebo na kole, cesta tak na 30 - 40 minut v obou případech. Do Sokola jsem to měla 15 minut pěšky, na výtvarku do KDPM nebo jak se to jmenovalo asi taky tak, jen jiným směrem. Angličtina a počítače byly ve škole.

Ani jeden kroužek nevybírali rodiče. Do Sokola mě přihlásila ségra, která v době, kdy já se začínala batolit, už dělala cvičitelku. Tak mě brala s sebou. U ostatních kroužků jsem vždy za našima přišla s hotovu věcí, že chci chodit tam a tam a jestli můžu. Už od prvního stupně, s tím biatlonem jsem přišla ve 2. třídě, už do školy jsem natupovala s tím, že chci dělat atletiku, ale brali až od 3. třídy, a já nevydržela čekat. Takže když přišel chlap na nábor s tím, že letní biatlon je běh a střelba, přihlásila jsem se a pak jen prosila naše, aby mě pustili...i s tím dojížděním...Vydržela jsem tam do 13 let, pak se rozpadl Svazarm, nakonec i ten oddíl kvůli nedostatku financí, do Děčína mě naši nenechali dojíždět (a opět jsem si to zjistila sama, že tam je střelecký doddíl), tak smůla . Na tu výtvarku mě přitáhla kamarádka, nebo spíš mluvila o tom, že chodí, a já chtěla taky, protože mě kreslení bavilo...Na počítače a angličtinu byl opět nábor ve škole, neodolala jsem, akorát tu angličtinu jsem hodně brzy zabalila, nedávalo mi to vůbec nic a tak mě to ani nebavilo...

Takže jsem ve věku 10 - 13 let, kdy jsem chodila na tyhle 4 kroužky současně měla víc kroužků, než tři z mých dcer v tomto věku dohromady.

Jo, začala jsem u nich s flétnou a klavírem tak, že jsem jim to vybrala já, nejstarší už ve 4 letech (to je právě i ten talent), ostatním v 6 letech, přičemž klavír byl u babičky, flétna ve školním kroužku, ale ne proto, že bych z nich chtěla mít virtuózy, ale protože hudební vzdělání na základní škole v tomto směru považuju za nedostatečné až nulové (hra na nástroj se neučí, zcela výjimečně někde foukají na flétničky).
Zkoušela jsem je chytit tou atletikou, protože kdyby je to bavilo, byl by to náš společný zájem, ráda bych je vozila po závodech, později jsem ze stejného důvodu zkoušela florbal, no vyzkoušely, rok, dva vydržely, pak už nechtěly.....jedna pak sama přišla s volejbalem, druhá zase, že by baseball, ale ten tu nemáme, třetí nejdřív bedminton, potom florbal....jen ta nejstarší je tedy po mě a někdy ve třetí třídě měla těch kroužků asi deset, ale všechny strašně nutně potřebovala, chtěla, odmítala se kteréhokoliv vzdát, škola jí šla sama....a jo, kdo to nezažil, neuvěří, a bude si myslet, že jsem ambiciozní matka, co nezná míru...Když nepočítám tu hudbu, na kterou je opravdu nadaná, tak to všechno ostatní ji prostě jen baví, nestačí jí jeden směr, potřebuje široký záběr...no a hudbou žije, a i když ji pravděpodobně bude celoživotně provozovat jen doma zavřená ve zvukotěsné místnosti, jen aby ji nikdo neslyšel, tak si nedokážu představit, že bych jí tyhle kroužky nedopřála (jednu dobu 2 různé flétnové soubory, pěvecký sbor, kytara a klavír). Už jen proto, že jestli dneska našim zpětně něco vyčítám, jako že spíš ne, jen mě to mrzí, tak to, že mi nedovolili tehdy ten Děčín....