Já jsem tedy věřící, nicméně trošku soliterní (neúčastním se života farnosti jinak než modlitbou a účastí na nedělní bohoslužbě), manžel nevěřil a děti nejsou ve víře vychované.

Dneska bych je k vířen vedla od mala z různých důvodů, ale už to nenapravím, snad si najdou cestu samy. Malou se občas snažím nalákat do kostela, ale říká "mně to nebaví", obecně z ní nechci dělat "exota"(už takhle to má těžký), jelikož v jejich škole náboženství, škoda, nefrčí.

Starší dcera studovala církevní gymnázium, měli(studenti) slušnou úroveň religionistiky a měli taky možnost účasti na školní mši, farář byl osobnost, fungoval jako důvěrník a studna znalostí, nicméně dětičky si z toho trochu dělaly srandu. Nicméně tím, že se v pubertě s praktikováním víry a filosofickými souvislostmi setkala, je v každém ohledu políbená a jsem za to ráda. I ona.