L+2,
spousta dětí něčím žije a ostatní věci je nezajímají. Nebo líp, nezajímají je na té úrovni, že by se jí chtěly pravidelně věnovat.
Mého syna taky babička vodila na hudební kroužky - protože ho vyzvedávala ze školky a já tehdy pracovala do šesti a domů se dostala v sedm, byl odpolední program v její režii. Chodil dva roky do Kühnova dětského sboru, na hudební nauku, na klavír, na flétnu. Jen proto, že babička podlehla mylnému dojmu, že dítě, které má výborný sluch musí chodit na nástroj. Nikdy ho to nebavilo, když se ho dneska zeptám, co mu to dalo, tak odpoví, že vůbec nic. Naštěstí byl nucen v poměrně útlém věku, takže nezískal k hudbě odpor (což by se snadno mohlo stát, kdyby byl nucen doteď - bude mu 14). Mít vztah k hudbě přece neznamená muset na něco hrát. Zvlášť když dítě samo nechce a doma na nástroj nesáhne - do snad o jeho vztahu k tom nástroji vypovídá dost, nemyslíš?