a mluvíte o tom? ví, že ty bys o svatbu stála?
viděla jsem to u spousty kamarádek, které po svatbě toužily, ale neřekly to těm svým... čekaly, že on to přece musí udělat sám od sebe, přemůže ho to vnitřní pnutí a on už prostě nedokáže dál čekat a překvapí je kouzelnou chvilkou se svíčkama a prstenem... jenomže on mezi tím neměl jediný důvod k něčemu takovému, svatbu viděli jako něco vzdáleného, co (asi) jednou přijde, ta jeho na to přece není, nic neříkala...
jedna má kamarádka to dotáhla tak daleko, že když se jí někdo zeptal na svatbu, prohlašovala, že ona o ni nestojí (přece nepřizná, že na to čeká) a tak její milý dospěl k tomu, že když ona nechce, on se nebude doprošovat... jsou spolu tak nějak napůl (chvíli spolu bydlí u něj, chvíli jsou každý jinde, ona si nechala svůj byt), mají spolu dítě (už bude končit zš), svatba nebyla a nejspíš nikdy nebude a vím, že ji to užírá, štve ji, že má pořád své dívčí jméno, ale nahlas by to nepřiznala