Anno,

mám z toho naprosto stejné pocity.

Když jsem dostala na své první dítě pytel věcí od paní, která ani nebyla kamarádka, jen známá, tak jsem byla fascinovaná tím, že Ti někdo jen tak dá takovou věc a nic za to nechce (jako ne že bych byla tak posedlá tím, že je to zadarmo, ale že to někdo udělá pro cizího člověka jen tak).

Už ani nevím, jaký ty věci byly (tj. jestli byly všecky bezvadný a v bezvadným stavu), protože ten pocit, jak je to super a jestli je to vůbec možný, převládnul.

Ale vidím, že i toto lze pojmout úplně opačně a urazit se kvůli tomu.

Přiznám se, že teď rozdávám věci po svých dětech já (a vždy si přitom vzpomenu na tuto paní), a kdybych měla jedinej náznak, že to dotyčnej bere takto urážlivě, tak bych mu příště nakašlala a myslela bych si o něm, že to nemá v hlavě v pořádku.