Ve vedlejší diskusi jsem se dozvěděla, že dárky, kterými se někdo netrefí, letí do koše. Sedmileté dítě prý má znát vůně, které má matka ráda, protože zakoupení mýdla, které dítěti voní a obdarované matce smrdí, je vyhazování peněz, takže se u přebírání takového dárku nerozzáří.
Jsem z toho lehce v šoku. Nedokázala bych ranit ani 14letou dceru, která je přesvědčená, že náušnice, co mi koupila, jsou přesně ono, a ono ne. Nedovede ještě tak úplně odhadnout materiál a styl jako třeba manžel. Částečně je to i tím, že já jsem hodně odvážná a mám ráda extravagantní doplňky a ona je děsně usedlá, takže to, co vybere, je pro ni děsný úlet a pro mě cosi bez vědšího stylu. Přesto si je občas dám (hlavně doma). Dcera není mimoň, vidí, že v nich chodím mnohem míň, než v těch ostatních a další náušnice už byly super, takže i bez letění do koše a demonstrace, jak je blbá, dospěla ke správnému cíli. Mladší dcery (7 a 5 let) mi vozí z výletů a k narozeninám buď vlastní výrobky, přírodniny nebo něco malého, čím jsou ony unešené a předpokládají, že z toho pokladu musím zákonitě omdlít nadšením. Opravdu bych nedovedla to úžasné mýdlo ve tvaru srdce nebo dinosaura vyhodit, protože já se mýdlem prakticky nemyju a vůně mi zrovna nelichotí. Mám to mýdlo někde určitou dobu postavené a občas si k němu i před holkama čuchnu. Když vidím, jak jsou z toho šťastné, nemohla bych to udělat jinak. Myslím, že malé děti mají nárok vybírat dárky podle svého vkusu a radost mi dělá to, že měly snahu mi něco dát, ne hodnota daru. Navíc, netrefí se kolikrát ani partner, natož děcko. Zaručeně jsem se taky někdy sekla s výběrem dárku pubertální dceři, přesto u nás na Vánoce je koš plný balícího papíru, dárky tam nekončí nikdy.
Jak to máte vy? Učíte děti vybírat dárky na míru tím, že nevhodné věci vyhodíte, zhnuseně se zatváříte, komentujete vyhazování peněz..., nebo spíš jásáte i nad koprolitem, který vám sehnal 8letý milovník dinosaurů?