Ahoj, můj syn, teď je mu už 16 se rozhodl, že by se mu líbilo, kdyby se od nás už odstěhoval. Přijde mi to trošku předčasné, vím, měli jsme potíže se spolužákem bylo toho víc. Teď přišel s tím, že už by se mohl osamostatnit, i když to není možná to pravé slovo. Právě by chtěl jít bydlet do bytu k jednomu svému řekněme hodně dobrému kamarádovi, kterému je už 25 a má svůj byt, takže si myslí, že by to nebyl žádný problém. Já vím, že je hodně lidí co odejdou už v 16ti či 17ti třeba k přítelovi, nebo k přítelkyni (vím, že takových bylo pár i mezi vámi a asi si nemáme co vyčítat) ale to se děje hlavně v případech, kdy jsou vztahy s rodiči prakticky nesnesitelné (domácí násilí atd.) tam bych to chápala, syn proti nám nic nemá, ale chtěl by to už zkusit na vlastní pěst (tedy přiznal se mi, že mu občas naše rodičovská "buzerace" leze na nervi, hlavně co se úklidu týče, ale to řekl jenom tak v legraci). Je to ve stejném městě, normálně by za námi prý občas jezdil, jenom by rád prostě bydlel se svým kamarádem sám, prý v ničem není problém. Popravdě trošku se mi dneska zastesklo, jak ten čas letí, ještě nedávno to byl můj malej chlapeček a teď se musím smířit s tím, že mi začíná pomalu ale jistě dospívat a odcizovat se. Stejně doufám, že kdyby něco, tak by šel pro pomoc ke mě. Teď se prostě chce cítit svobodný. Řekla jsem mu, ať s tím radši ještě počká a aspoň nad tím popřemýšlí, ať si uvědomí, co by takový život obnášel, přecijen, mi tohle přijde lepsí nechat až po těch 18ti nejdřív, tak mi řekl, že uvidíme za pár týdnů, tak trochu doufám, že ho tenhle nápad snad přejde. Ani nevím proč to píšu, ale padla na mě dnes taková hodně sentimentální nálada, když vidím jak nám ty děti rychle rostou.