Přidat odpověď
V tomhle se přiznám ke zpátečnictví - ano, odmítla bych. Bez ohledu na platné zákony jsem zastáncem zastaralého "neplatíš, nepřepínej", ve vztahu k dětem určitě. Tj. pokud dítě studuje v místě bydliště a v rodině nevypukne nějaká turbo krize typu rozvod rodičů a následný nový partner, pokud chce bydlet samo, já to financovat nebudu. Rozdíl v inkasu za spotřebu vody a elektřiny určitě nebude stačit na podíl na nájmu jiného bytu a vše ostatní platit musím stejně. Stejně tak je víc než jasné, že živit se doma (tj. vařit pro pět lidí) se nedá srovnat s tím, když částku za jídlo vydělím pěti a jeden díl dám dítěti - nebude mu stačit. Pokud jde dítě studovat jinam, dostane částku minimálně nutnou - tj. peníze na koleje a náklady typu jídlo v menze, karta MHD, běžné oblečení.... Pokud si chce pronajmout svůj byt, živit se po restauracích, oblékat se do super značkových hader a jezdit autem, je to jen a pouze jeho volba a jeho zodpovědnost. Za svou zodpovědnost považuji umožnit dítěti vystudovat střední školu, vysoká je už nadstandard - pokud to rodinná finanční situace umožní, samozřejmě jim ve výše uvedeném rozsahu pomůžu - zatím to klape podruhé, nejstarší je hotový a doktorát už si financuje při zaměstnání, nejmladší je na střední škole, kde mu, stejně jako dřív dvěma starším krom "živobytí" - bydlí doma - platíme nadstandardní peníze za sportovní aktivitu. Ale v okamžiku, kdy by byl problém, najíždíme na úsporný režim a děti to velmi dobře vědí - tj. jestliže si dnes mohou nechat to, co jim zbude z brigád, prostě by se zčásti živily. Pro mě je tohle výchova k odpovědnosti sám za sebe - jestliže má 25-ti letý halama pocit, že má jeho matka povinnost ho živit, protože on studuje třetí vysokou školu, celý život se bude cítit ukřivděný, že má odněkud něco dostávat a na něco nárok bez práce. Nemá.
Předchozí