Aleno, líbí se mi tvůj příspěvek.
Také jsem prolétla většinu reakcí a nesouzním příliš s bojovými postoji. Nemyslím si, že partnerství by mělo být soubojem kdo s koho.
Samozřejmě, že člověk si nemusí nechat líbit jednání, které ho zraňuje, ale partnerství trvající desítky let by se mělo vypořádat i s obdobími, kdy jednomu se nedaří, má slabší období, nějak "ulítne" ... Je mi sympatické, že Oranžová to tak bere a líbí se mi, jak o situaci píše, upřímně, ale střízlivě a slušně.
Také se přikláním k tomu, nevyklízet zatím pole, zařídit se ve vztahu stejně, jako muž, tedy myslet i na vlastní relax a zábavu, více se prosadit. Pokud jsou partneři schopní spolu komunikovat a přátelsky vycházet, nejsou si protivní, vyčkala bych s radikálním řešením. Jestli má paní svého celoživotního partnera stále ráda, určitě by si po rozvodu okamžitě nenašla jiného - oni se kvalitní partneři pro ženy po čtyřicítce nenacházejí na každém rohu a pokud se paní bude chvíli otřepávat z rozvodu, bude už spíše padesátnice než čtyřicátnice a nedělala bych si iluze, že v tom věku zaručeně najde vztah, který bude po všech stránkách lepší, než ten stávající.