Muzika ho ale lákala odmala, sousedy v paneláku ničil bušením do bicích, někdy v devatenácti začal hrát v neonacistické kapele Conflict 88. „Vyrůstali jsme na Landově Orlíku, znali jsme se z hospody,“ vzpomíná dnes. A že kapela zpívala třeba: „Je to nebezpečí, které nezná mezí, vystavěli synagogy, poroučet by chtěli. Probuďte se, válečníci bílý Evropy, srazte konečně na kolena ty židovský psy“, to tehdy Tomáši Ortelovi nevadilo. „Neřešil jsem to, nebyl jsem autor textů,“ namítá. A nevadí mu to ani dnes, je to pro něj dávná minulost, a když se o ní teď v souvislosti s úspěchem v anketě začalo mluvit, připadá si ukřivděně. „Je to dvacet let, do ankety Český slavík jsem šel jako Ortel, tak proč na mě teď kvůli něčemu, co je jen součástí mého vývoje, hází špínu?“

Jan Charvát z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, který se specializuje mimo jiné na extremistickou hudební scénu, je k Ortelovi smířlivější. „Má neonacistickou minulost, ale dnes v jeho textech nic takového není,“ říká. Od krajní pravice podle Charváta převzal „jakýsi uslzený sentiment“, jinak je to však spíš zábavová kapela. „Ortodoxní neonacistická scéna jím absolutně pohrdá,“ dodává Charvát. „Je pro ně šašek, který vystupuje pro peníze, nemá hrdost. A to, že vystupuje v kožených kalhotách, vysokých botách a s tlustým řetězem, je jim k smíchu, vypadá spíš jako světský než skinhead.“ Zároveň se proti němu některé kapely vymezují proto, že mají stejné fanoušky, na některých neonacistických koncertech jsou proto k vidění trička s nápisem „Anti ORTEL klan!“.

Nebezpečí vidí Charvát jinde, v tom, kolik lidí se s životním pocitem, o kterém Ortel zpívá, ztotožňuje. „Jeho texty jsou podbízivé, nesmírně kýčovité, směřují k nejjednoduššímu vysvětlení – média a ti nahoře lžou, je to jinak, než se nám snaží namluvit,“ říká Charvát. „Ortel je hlas marginalizovaných lidí, zvykli jsme si o tomhle pocitu mluvit v souvislosti s menšinami a zapomínáme, že řada lidí z majority se možná cítí stejně – jejich hlas nikoho nezajímá, nemají možnost nic změnit, mají pocit, že vše, co se děje v jejich životě, řídí někdo jiný... To, jak velká část lidí vidí svět zjednodušeně, je ochotna pochodovat za velkým vůdcem, je problém, ne to, že o tom Ortel zpívá.“

Jenže Ortel je něčím lákavý i pro lidi, kteří nejsou na okraji. Příkladem může být někdejší klávesistka a zpěvačka kapely, dnes anestezioložka v chrudimské nemocnici a matka osmiměsíční dcery Lucie Běhounková. I když se s kapelou už před lety rozešla a Ortelovu tvorbu sleduje jen zpovzdálí a příležitostně, stále pro něj má slabost a rozumí tomu, proč je oblíbený. Cení si na něm toho, že „je odvážný, říká nahlas věci, které si ostatní jen myslí“.

Shodne se s ním třeba v tom, že Romové spíš dosáhnou na sociální dávky – nikoli snad proto, jak tvrdí Ortel, že by jim úředníci měřili jiným metrem, ale proto, že si „o ně umí říct, jsou v tom vychovaní“. Strach z islamizace Evropy s ním sdílí stoprocentně. „Tomáš svým textům věří a lidi to cítí, proto za ním jdou,“ shrnuje mladá lékařka. „Chce, aby společnost prozřela.“

https://www.respekt.cz/tydenik/2015/50/ortel-nad-ceskem
--------------------------------------------------------------------------------

Čím víc bude vůči sk. Ortel kritiky, tím více bude nabírat příznivců z řad těch, o kterých hovoří pan Jan Charvát. Slavík je jen "soutěž sympatie", za týden to vyšumí. Proč taková snaha vytahovat po 20 letech minulost T. Ortela/Hnídka?