Mili, zažila jsem v okolí.
Té mamince (měla dvě holčičky) bylo špatně několik let...také umírala na rakovinu, na konci to už bylo ale hrozné, zemřela doma.
Den poté jsem její holčičky viděla, smály se, bobovaly, byly uvolněné...hrozně mě to překvapilo, vypadaly konečně tak normálně.
Pak jsem si uvědomila, jak strašnou dobu nejistoty a bolesti a přítomnosti bolesti musely přežít...strach, pocit, jak maminka trpí...
Ulevilo se jim (možná paradoxně), to trápení skončilo, i když tak ne-šťastně.
Někdy přežívat není řešení...ani výhra.

Nechci zlehčovat celou situaci, jen že někdy člověk třeba úplně nepochopí...ale že maminka vždycky chybí, když není, to ano.
Možná ale skončilo pro ně strašlivé období...možná to k "normálnímu" životu nebylo.