Vidím to u ženy mého zemřelého kamaráda. on umíral na rakovinu a krátce po smrti bylo zjevné, že se jí ulevilo. Ona to byla hrozná psychická zátěž, celou dobu ho měla doma, byla s ním v noci vzhůru, když měl bolesti, pořád byla s ním, když s ním nebyla, tak proto, že se někde snažila dopídit informací jak mu pomoct, střídala se u ní naděje z beznadějí a když zemřel, tak se jí asi opravdu ulevilo. Ale teď z odstupem měsíce a půl na ní doléhá ta realita, jak jí hrozně chybí, jak ho všude vidí. Ještě pořád má vedle sebe jeho polštář a peřinu. Jsem s ní hodně často a vidím tu její emoční houpačku.
Libiku, ty asi víš o čem mluvím.