kopretinko, to je hodně smutné...

Já bych řekla, že i přes období, kdy to mezi mnou a matkou dost skřípalo ( moje puberta), tak vím, že mám na světě dva lidi, na které se můžu s čímkoli a kdykoli obrátit a oni mi pomohou. Berou mě takovou, jaká jsem, ale jsou schopni mi říct, co se jim případně nelíbí... Těžko to popsat. Dali mi samostanost a sebevědomí a pocit, že někam a k někomu patřím.

A právě tohle, paradoxně, má za následek, že jim některé věci ani nesvěřuju, aby se třeba netrápili. Mám tendence je ochraňovat a rozmazlovat. Jakoby se naše role poněkud obrátili.